Jano, v kapele Sto zvířat jste od samého počátku, od roku 1990. Asi vás tehdy nenapadlo, že se z vás stane legenda české populární hudby? A konkrétně ska scény?

J. Jelínková: Na začátku, v devadesátých letech, jsme to skutečně nepředpokládali. Samozřejmě jsme chtěli uspět. Chtěli jsme být slavní a mít fanoušky, ale byla to jen taková zbožná přání. Ta doba byla skvělá. Neopakovatelná. Náhle jsme měli svobodu a my svobodně hráli. Pro radost. Pro radost publika i pro radost naši. A vymýšleli jsme neskutečné kraviny. Po zkoušce se šlo do hospody a tam z nás padaly hotové perly. Například že uděláme koncert pro ranní ptáčata. Že nezačneme hrát v osm hodin večer, nýbrž v osm ráno. A ke vstupence budeme dávat kakao a vánočku. Pozoruhodné je, že snad všechno, co jsme v hospodě vymysleli, jsme i zrealizovali. Každou tu ptákovinu. Koncert pro ranní ptáčata taky. Mimochodem, měl úspěch. Lidi z něj odcházeli v poledne a byli šťastní. Dnes mi takové věci strašně chybí.

V kapele jste jediná žena mezi chlapy?

J. Jelínková: Ne. Už asi pět let s námi hraje saxofonistka Markéta Smejkalová, řečená Makyna. Hraje na barytonsaxofon. Je to subtilní žena a jeden se diví, že ten nástroj vůbec unese. A jak na něj hraje! Pastva pro oči i ucho!

Proč Sto zvířat? Jak vás to napadlo?

J. Jelínková: Říkala jsem, že jsme vymýšleli kraviny, ne? Tohle je jedna z nich. (smích) Verzí vzniku názvu je víc. Faktem je, že Sto zvířat je název zapamatovatelný a dobře se překládá do cizích jazyků. Na obalu naší první desky byla zvířátka, vizuálem kapely je slon…

V srpnu 2023 vás postihla pohroma. Zemřel parťák a motor kapely Honza Kalina. Přišlo vám tehdy na mysl, že Sto zvířat skončí?

J. Jelínková: Samozřejmě. To bylo vlastně první, co nás napadlo. Že bez Honzy dál pokračovat nemůžeme. Jenže v tom roce jsme vydávali album Noční ptáci, které mělo přijít na trh necelý měsíc po Honzově úmrtí. A my všichni jsme cítili, že tahle jeho poslední deska, deska, kterou on produkoval a vymazlil, si už domluvené křty zaslouží. Že to Honzovi dlužíme. Tak jsme si řekli: pokřtíme a pak se ukáže. A ukázalo se, že jo. Jede se dál. První koncert spojený s křtem se odehrál v Olomouci a já na něj do smrti nezapomenu. Měla jsem připravenu úvodní řeč, ale vůbec k ní nedošlo. Lidi byli tak nadšení z toho, že nás vidí a slyší, že slov nebylo zapotřebí. Byla by nadbytečná. Prostě jsme rovnou začali hrát. Takže skončit? Lidi nám řekli, že ne.

V té době nastoupil do kapely Miroslav Barabáš. Jako zpěvák. Teď tady sedí s námi. Míro, bylo to pro vás náročné?

M. Barabáš: Po pohřbu Honzy jsme se s Janičkou sešli na baru v Malostranské besedě a já jí jen tak mezi řečí – s oběma jsem se znal – nabídl, že kdyby bylo třeba, rád Zvířatům pomůžu.

J. Jelínková: A Janička taky brzy přišla. Míro, potřebujeme tě, potřebujeme… (smích)

M. Barabáš: Jo, zavolala mi, že 7. října jedou hrát do Olomouce. To byl ten zmíněný první křest alba Noční ptáci. A jestli bych nejel s nimi. Jel jsem, ale musím říct, že když jsem si předtím pustil jejich koncert, byl jsem po pár písničkách úplně ztracenej. Povídám si, ty vole, já vůbec nevím, čeho se mám chytit. Do té doby jsem dělal jazz, rock a všechno možné, ale ke skáčku jsem se nikdy nepřimotal. Nakonec jsem to ale jakžtakž pochopil a nadrtil se, co šlo.

J. Jelínková: Na první zkoušku přišel velmi dobře připraven.

M. Barabáš: Snažil jsem se. Došlo mi, že jestli je ve skáčku něco hodně důležité, pak je to tohle: jakmile se blbě nedechneš, seš v prdeli. Mojí výhodou bylo, že jsem v letech 2007 až 2008 jel turné s americkým kytaristou Hiramem Bullockem, který nás naučil, že na zkoušce to musíme dát na sto procent a na představení na sto padesát. A v Olomouci se to opravdu povedlo. Janička mi tam oznámila, že s nikým jiným už zpívat nechce. (smích) Od listopadu 2023 jedu s kapelou naplno. Byl to docela fofr. V kapele jsem nejstarší, ale omládl jsem tam asi o čtyřicet let.

Míro, média vás často zmiňují coby manžela herečky Báry Štěpánové. Bára je původní profesí také hudebnice. Vystupuje s vámi někdy jako host?

M. Barabáš: Kdepak. Ale hudebnice to je, to zase ano. Má ráda folk, šanson… Náš pianista ji doprovází na jejích recitálech a já si tam s ní občas zazpívám. Není to můj šálek čaje, ale dělám to pro svoji ženu, kterou miluju. Ono se to moc neví, ale díky Báře vznikla kapela Čechomor. Bára totiž svého času chodila se skvělým houslistou Jurou Břenkem a pořád prudila, že chce někde zpívat. Jura dal tedy dohromady pár muzikantů a založil s nimi První českomoravskou nezávislou hudební společnost, z níž posléze vykrystalizoval proslulý Čechomor. Takže nebýt Báry, není Čechomor. Dobrý, ne?

Dnes je běžné, že kapely jezdí s přednahranými podklady nebo playbacky. Koketovali jste někdy s myšlenkou ulehčit si koncert elektronikou?

J. Jelínková: Nikdy! Hrajeme zásadně kompletně naživo. Věci, o kterých mluvíte, nepoužíváme a používat je nebudeme. Ne a ne!

Co říkáte na tvorbu hudby a textů pomocí umělé inteligence?

J. Jelínková: To nám snad nehrozí. Po tom, jak vznikl materiál na naši novou desku, jsem sice nepátrala, ale věřím, že ho vytvořili lidi a ne AI. Jak já říkám Áina. Áina umí vytvořit ledacos, ale to není to pravé ořechové. My jsme srdcaři a jedeme pořád postaru.

M. Barabáš: Podotýkám, že náš dvorní textař Tomáš Belko je přímo neskutečný. Jeho poetika je úžasná a jeho texty se dobře učí. Tomáš pozoruje svět kolem sebe, dělá si různé poznámky a spousta těch textů je vlastně z reálného života. A je to znát.

Ska stojí na absolutní přesnosti. Je tu vůbec místo pro improvizaci?

J. Jelínková: Prostoru pro improvizaci tady moc není. Jsme takový kolovrátek. Nehledě na to, že Sto zvířat není ortodoxní ska kapela. Ska kapely hodně řeší politiku a podobné věci, což my neděláme. Politikou se v textech nezabýváme. A do tvorby se nám mísí reggae, swing i rock. Jsme taková žánrová slitina.

Hrajete jak ve velkých klubech, tak v menších regionálních prostorách. Cítíte v regionech větší hlad po živé hudbě než ve městech?

J. Jelínková: Mám pocit, že je to hodně vyrovnané. Jinak co se konkrétně nás týče, můžeme se vyskytnout na jakémkoli hudebním festivalu. Lidi si rádi na chvíli poslechnou něco jiného. Dá se říct, že si při nás jejich uši odpočinou.

Poslední roky nadělily i kultuře těžké zkoušky. Od covidu přes inflaci po drahé energie. Pocítili jste na svých koncertech, že lidé začali na vstupenkách šetřit?

J. Jelínková: Po covidu to skutečně bylo slabší, ale netrvalo dlouho a zase se to rozjelo a lidi na koncerty znovu začali chodit. Všeobecná drahota věci taky neprospívá, jenže lidi si kulturu vzít nedají. Bude to znít jako klišé, ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly.

Jaký máte názor na současné vedení resortu kultury?

J. Jelínková: (protáčí oči) Já se k tomu asi vůbec nechci vyjadřovat. Pana ministra Oto Klempíře osobně znám a nic hezkého o něm říct nemůžu. Tím bych téma uzavřela. Děkuji.

V našem regionu žije kultura i díky nadšení jednotlivců. Příkladem jsou koncerty tady v Rockové stodole manželů Dubových v Horních Dvorcích. Váš komentář?

J. Jelínková: Takovým lidem absolutně fandíme. Konkrétně tady ve Dvorcích je to dokonalé. Co zde ten tým dokázal vybudovat a zavést! Je vidět, že to dělají rádi a lidi sem také rádi chodí. Potkávají se tu, baví se a je jim dobře na duši. Je to podobné jako například Vesnický klub Vaška Koubka v Chotěmicích. Máte pravdu. Bez nadšenců by to nešlo.

M. Barabáš: Jen dodám, že řada měst v posledních letech převzala funkci pořadatelů jakýchsi festivalů. Městských slavností atp. Tyhle akce jsou dotovány z městských rozpočtů a jsou na ně zvány spousty účinkujících, často i známých a drahých. Pro muzikanty je to sice fajn, ale nevím jestli je to správná cesta. Ti, kdo na takový koncert přijdou, dostanou zábavu zadarmo, nezřídka i špičkovou kapelu. A potom je těžké dostat lidi na koncert, na který si musí koupit vstupenku. Říkám to proto, že tento systém drobným pořadatelům příliš nenahrává.

Sto zvířat lidi baví a roztancovává je, ale texty z pera Tomáše Belka občas tnou do živého. Řekla jste, že se politickým tématům vyhýbáte. Ale neměli populární umělci využívat svůj hlas i k vyjadřování se k politice a společenským tématům?

M. Barabáš: Řeknu to takhle. Nebýt umělců, nebylo by listopadového převratu. Proč by umělci měli mlčet teď? Měli bychom se k politice vyjadřovat, ovšem ne nutně v písničkových textech. Moje žena je jedna z našich předních disidentek. Říká: „Nebála jsem se mluvit před revolucí, nebudu se bát ani dnes.“

J. Jelínková: Jak říká Míra. Není nutno o tom zpívat, ale je dobře, když umělec řekne svůj názor.

Nedávno jste představili nové singly. Kdy se dočkáme celého alba?

J. Jelínková: Nové album vyjde 25. září. Jmenuje se Žádná poezie a my se na ně moc těšíme. A doufáme, že se bude líbit. Od 2. října jedeme k tomuto albu turné. Koncertů bude do konce roku přiměřeně a utěšeně se nám plní i kalendář na rok 2027. Je to krásné a jsme šťastni. Buďte taky.

– Sváťa Doseděl –