Dnes jste tu s divadelní komedií Jen pravdu, drahý. O čem to je?

D. Morávková: Je to divadelní hra o dvou manželských párech, která je volným pokračováním hry Mlčeti zlato. Honza Čenský tu hraje velkého proutníka, jenže v tom neumí chodit. Jeho lži mají krátké nohy a všechno na něj zkrátka praskne. Jde o příběh čtveřice Pařížanů a jejich vztahů. Michel podvádí manželku s ženou svého nejlepšího přítele a aby to ustál, musí lhát. Jejich dokonalý systém dlouho funguje, ale jak asi tušíte, jednou se zbortí a události naberou nečekaný spád. Je to samozřejmě legrace.

S Janem Čenským stále moderujete ranní vysílání na TV Nova?

D. Morávková: Ano, pravidelně od června 2024. S pauzami moderujeme Snídani s Novou už od roku 2003. Profesními partnery jsme tedy s Honzou dlouho a je to bezvadné. Potkávali jsme se i při natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě. Za ty roky jsme opravdu sehraní.

Pocházíte z rodiny, kde tatínek byl matematik a maminka inženýrka ekonomie. Jak se v takovém prostředí rodí herečka? Vedli vás rodiče k umění, nebo jste si k němu musela najít cestu sama?

D. Morávková: Navštěvovala jsem přípravku baletu Národního divadla v Praze a tam jsem se do divadla zamilovala. Jako děti jsme dostaly možnost účinkovat v baletních představeních Louskáček, Z pohádky do pohádky, Ferda mravenec… A rodiče divadlo milovali a často mě do něj vodili. Vzpomínám si, že první představení, na které mě vzali, byla opera Rusalka. Povolání mých rodičů mému herectví nijak nebránilo.

Balet ale nebyl jedinou vaší dětskou zálibou. Bylo tu ještě třeba krasobruslení. Dokonce jste se dvakrát stala juniorskou mistryní republiky v tancích na ledě. Jak moc vás tato sportovní disciplína formovala pro hereckou profesi?

D. Morávková: Stará sláva, polní tráva. (smích) Když jsem byla holka, krasobruslení bylo hodně moderní a populární. Určitě mě na herectví připravilo pohybově. A taky mě naučilo, že ráno na tréninku musím být. Stejně jako později na divadelní zkoušce nebo na představení. I když herci není dobře, být tam musí.

Herectví jste vystudovala na DAMU a absolvovala jste i choreografii na HAMU. Věděla jste od začátku, že vaše cesta povede konkrétně k herectví?

D. Morávková: Ano. Herečkou jsem chtěla být odmala. Měla jsem velké štěstí, že mě na lidové škole umění učila paní Soňa Pavelková, maminka Ondry Pavelky. Byla skvělá a představovala pro mě velkou motivaci.

První filmovou roli jste získala už ve čtrnácti letech. Vzpomínáte si ještě, jaké to tehdy bylo? Stát poprvé před kamerou?

D. Morávková: Byl to film Veronika režiséra Otakara Vávry. V dětské roli tam se mnou hrál ještě Jirka Strach. I dospělí herci – paní Hlaváčová nebo pan Bartoška – režiséra oslovovali pane profesore. Neříkali mu pane režisére. A my děti se ho pochopitelně bály. Cítili jsme k němu velký respekt. Ale on na nás přitom byl strašně hodný. Skvělý, noblesní pán. Na to natáčení vzpomínám moc ráda. S panem Vávrou jsem pak shodou okolností znovu potkala až po spoustě let, kdy už byl v pokročilém věku, a hezky jsme si spolu na můj první film zavzpomínali.

Prošla jste několika divadly. Jste stále v angažmá v Divadle Bez zábradlí?

D. Morávková: Už sedmadvacet let. Předtím jsem byla v angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a  potom v pražském Divadle Na zábradlí. Zájezdní představení jezdím s Divadlem Lucie Bílé v rámci agentury Harlekýn.

Co vám divadlo dává? Na rozdíl od filmu či televize?

D. Morávková: Řekla bych, že okamžitou zpětnou vazbu. Reakci publika. Působení na jevišti miluju a mám ráda i zkoušení. Co naopak ráda nemám, jsou přejezdy. Mám na mysli cesty za publikem po celé republice. Ale to publikum za to stojí. Nekonečný čas strávený v autě mi vždy vynahradí. Zájezdy nesnáším, hraní miluju.

Někteří vaši kolegové říkají, že seriály jsou hlavně „na placení složenek“, zatímco srdcem jsou spíš v divadle. Jak to máte vy?

D. Morávková: Kteří kolegové tuhle blbost říkají? Herectví je krásná práce. Ať už natáčíte film, seriál nebo hrajete divadlo. Hezká je i práce v rozhlase, moderování, dabing… Já to neodděluju. Každá ta činnost je náročná a v sobě něco unikátního. Jako kdybyste vy chtěl dělat rozhovory třeba jen s politiky nebo jen se sportovci.

Lidi vás dobře znají ze seriálů Rodinná pouta, Velmi křehké vztahy nebo Ordinace v růžové zahradě. Někde jste hrála pěknou potvoru. Baví vás takové role?

D. Morávková: Baví. Potvoru jsem hrála i v pohádce Z pekla štěstí. V takových rolích je totiž dovoleno všechno. Když hraju zákeřnou potvoru, můžu všechno. A jsem si jista, že v branži nejsem jediná, kdo si takovéto role vychutnává.

Stalo se vám, že si vás diváci s takovou postavou spojili až příliš a dali vám za její chování za vyučenou? Pan Vinklář, coby doktor Cvach z Nemocnice na kraji města, by asi mohl vyprávět…

D. Morávková: No jistě! Kolikrát! Takhle to bývá. A vlastně je to ta nejlepší odezva. Dokazuje, že herec svou roli zvládl natolik přesvědčivě, že divák nabyl dojmu, že herec je takový i ve skutečnosti. Na druhou stranu, jak se říká, v každé ženské je kus potvory. (smích)

Ve vaší filmografii je také americký trhák Van Helsing režiséra Stephena Sommerse. Jak na tuhle zkušenost vzpomínáte?

D. Morávková: Jen v dobrém. Natáčelo se v Česku a produkce se tudíž logicky poohlížela po místních hercích. Já jsem v konkurzu uspěla a jsem za to moc ráda. Bylo to skvělé natáčení a pan režisér Sommers byl tehdy jako velký kluk, co si plní své sny. A představitel hlavní role Hugh Jackman byl také skvělý. Krásný, dvoumetrový chlap. (smích) Van Helsing je de facto horor, tedy žánr, který se mnou určitě spojován není, ale já jsem ráda, že jsem se na tomto filmu mohla podílet.

Objevila jste se v celé řadě filmů. Ve zmíněné úspěšné pohádce Z pekla štěstí, v milovaných i zatracovaných Kameňácích… Vnímáte některou z rolí jako pro svou kariéru zásadní?

D. Morávková: Řekla bych, že zásadní byla moje spolupráce s režisérem Petrem Weiglem. Hrála jsem v jeho filmu Jak se dělá opera. S panem Weiglem jsme se spřátelili a dokonce mi byl za svědka na svatbě. Hotový šlechtic mezi režiséry. Co se seriálů týče, zásadní role byla asi postava Andrey v Rodinných poutech.

Jednou jste řekla: „Svoji práci miluju a jsem jí vlastně posedlá.“ Kde je hranice mezi vášní pro práci a chvílí, kdy už si člověk musí říct: teď je čas zpomalit?

D. Morávková: To je jednoduché. Čas zpomalit nastane, když člověk zjistí, že už nemůže. Taky se mi to stává. Pak jdeme s manželem třeba do divadla či na koncert nebo prostě na chvíli někam odjedeme.

To je tedy váš způsob relaxace?

D. Morávková: Ano. A odpočinu si i u knížky. Ráda čtu, cestuji a chodím do divadla dívat se, jak hraje někdo jiný.

S vaším manželem, skladatelem a klavíristou Petrem Maláskem, jste už řadu let a média vás často označují za jeden z nejharmoničtějších párů českého showbyznysu. Jaký je váš recept na dlouhodobý vztah?

D. Morávková: Jsme spolu třicet let. A taky už jsme vyhráli v anketě o nejnudnější pár. To jen pro úplnost. A jestli je to dobře nebo špatně? Dost párů, co nudné nebyly, už spolu nejsou. Takže nejspíš dobře. Ale k vaší otázce. Odpověď na ni jistě znáte. Žádný takový recept neexistuje. Pokud by s ním někdo vyrukoval, dostal by nobelovku. Základ je dobře si vybrat, poslechnout srdce a nehrát hry.

Je pravda, že vás pan Malásek požádal o ruku už po prvním rande?

D. Morávková: Ano. Smála jsem se a nemohla uvěřit, že mě chce muzikant takhle rychle sbalit.

Bulvár se rád věnuje známým osobnostem. Měla jste někdy pocit, že ve vašem případě některé médium překročilo únosnou mez?

D. Morávková: Já tyhle zprávy raději vůbec nečtu. Absolutně mě to nezajímá. Ať si ti lidi píší, co chtějí.

Nedávno se hodně mluvilo o tom, že jste díky přerušovanému půstu výrazně zhubla a padnou vám šaty, které jste nosila před dvaceti lety. Jak tahle kúra funguje?

D. Morávková: Jídelníček jsem nijak zásadně neupravila. Jím v podstatě cokoli, ale pouze od dvanácti hodin do šesti hodin večer. A k mému životu patří i hodně pohybu, což také hraje svou roli. Tahle metoda u mě opravdu funguje.

Jste známá svou elegancí a ví se o vás, že máte ráda módu. Co říkáte na současný styl mladé generace?

D. Morávková: Upřímně řečeno, o módě mladých až takový přehled nemám. Ne takový, abych se k němu mohla vyjadřovat. Ale domnívám se, že v každé době se dá na módě najít něco, co je hezké i něco, co je hezké méně. Hodnocení však bývá subjektivní záležitost.

A jak jsme na tom podle vás my Češi obecně – umíme se hezky oblékat?

D. Morávková: Jak kdo. Někdo to umí, někdo ne. A i když je člověk bohatý a může si koupit ledacos, ještě to neznamená, že se obléká vkusně. Vkus se koupit nedá. Někteří se se vkusem narodí, jiní si ho mohou vypěstovat. Sledováním trendů, módních časopisů, koneckonců i filmů.

V roce 2014 jste navrhla vlastní kolekci kabelek a v této činnosti pokračujete. Bývala jste tváří kosmetické značky Pevonia. Je pro vás móda a péče o vzhled spíš koníček, nebo další forma kreativního vyjádření?

D. Morávková: Nejsem žádná módní návrhářka. Je to čistě můj koníček. Radost. Kabelky si nejdřív namaluju, potom jedu do firmy Elega v Třebechovicích pod Orebem, tam moje návrhy probereme a vybereme vhodné materiály – kůže, kování… Prototypy kabelek jsou vyráběny z koženky a teprve když se vychytají všechny nedostatky, přistoupí se k finální výrobě.

S manželem rádi cestujete. Máte nějakou oblíbenou destinaci?

D. Morávková: New York.

Léto se pomalu blíží. Kam se letos chystáte?

D. Morávková: Ještě nevím. Jako vždy bude hodně záležet na rozložení mých představení, mých natáčení a Petrových koncertů. Někam vyrazíme docela určitě.

– Sváťa Doseděl –