„Do nemocnice jsem nastoupila 22. listopadu,“ říká J. Melichárková. „Tou dobou jsem doma měla tři vrhy štěňat, tedy asi dvacet kusů, plus dospělí psi v produktivním věku a psi staří. Po dobu mé hospitalizace se měl o zvířata starat můj syn, jenže on bydlí v Praze, tak to pro něj bylo dost problematické. Přijel vždycky večer, psy nakrmil, dal jim vodu a tím to vlastně skončilo. Jinou možnost jsem ale neměla. Takhle nahonem jsem nevěděla koho sehnat.“

Dne 27. listopadu prý syn paní Melichárkové naznal, že už se o psy dál starat nedokáže a informoval o tom veterinární správu. „Ale veterina to začala řešit až 9. prosince, což bylo strašně pozdě,“ pokračuje J. Melichárková trpce s tím, že syn do Plavska z Prahy po celou dobu dojížděl dál. „Dal psům vodu, granule i konzervy, ale větší úklid už nezvládal.“

Melichárková: Nic jsem

nezavinila a syn taky ne

Psi byli z domu paní Melichárkové odvezeni dopoledne 9. prosince a ona se z nemocnice vrátila týž den odpoledne. „Minuli jsme se,“ krčí rameny. „Bylo to hrozné. Psi jsou umístěni v útulcích po republice a mě viní z týrání zvířat. Já ale své psy nijak netýrala. Kdybych bývala nemusela do nemocnice, nic by se nestalo. Fotky z domu vypadají hrozně, jistě, ale to, co na nich je, jsem nezavinila. Ani syn. Nevím, proč to veterina začala řešit až 9. prosince, když tam syn volal už 27. listopadu a de facto žádal o pomoc. Žádný pes umřít nemusel. Dokud jsem byla doma, psi byli dobře zaopatřeni. Byli nakrmeni, byli venčeni, měli hračky a byli v čistých ohrádkách a vypraných pelíšcích. O vyjádření mě dosud (18. 12., pozn. red.) nikdo nepožádal, jste první. V novinách píší, že jde o dlouhodobý problém a trvalý stav, ale to není pravda. Proč se mě nezeptali? Moji psi v nevhodných podmínkách nežili. Pokazilo se to, až když jsem musela do nemocnice. A teď jsou moji pejsci bůhvíkde.“

- Svatopluk Doseděl -